Lidé jinak obdarovaní aneb můj život s autisty

Článek z července 2014

Před nedávnem mě Terezka požádala, jestli bych napsala pár řádků o místě, kde pracuji. Ale myslím, že za zmínku stojí spíše společenství, které mě na tohle pracoviště přivedlo.

Jsem už devátým měsícem zaměstnaná v brněnské Charitě a pracuji v jednom z chráněných bydlení, a to v bydlení sv. Michaela na Gorkého ulici. Posláním chráněného bydlení je umožnit lidem s postižením žít běžný život v domech či bytech, za přítomnosti asistence, která se týká hlavně klasických denních činností. Chráněné bydlení sv. Michaela funguje od roku 2002 a nabízí služby lidem s mentálním postižením a autismem. Našim klientům je poskytována čtyřiadvacetihodinová asistence, a to ve všech možných oblastech, počínajících hygienou, přes nákupy, vaření, praní, až po nejrůznější zábavné aktivity, jako například výlety, koncerty, výstavy, ale i třeba posezení v restauraci. Účelem tohoto zařízení je, aby klient dosáhl co nejvyšší míry samostatnosti, takže se předpokládá, že časem budou někteří schopni zvládat určité činnosti bez pomoci.

V bytě, kde pracuji, bydlí šest kluků ve věku od osmnácti do šestatřiceti let. Každý zvládá jiné činnosti, každý má jiné záliby. Máme na nástěnce vytvořený rozpis prací na jednotlivé dny, takže se kluci prostřídají u nákupů, u vaření, u úklidu. V určité dny k nám ještě docházejí dobrovolníci, často cizinci, a tak je u nás opravdu živo. Ale občas je chvíle, kdy si jen tak sednu a pozoruji kluky. Jeden třeba sedí na sedačce a kouká z okna, druhý leží na zemi a dívá se na díru v parketách, další stojí před televizí, pohupuje se ze strany na stranu a u toho si povídá… a tak mě napadá otázka, kde jsou vlastně takové hranice „normality“? A co si může autista myslet o nás a o našem světě?

Velká část našich klientů také pravidelně chodí na setkání, jezdí na „víkendovky“ a na tábory, které jsou organizovány jednotlivými společenstvími, jehož jsou členy. A to je právě to společenství, které jsem  na začátku zmiňovala..:)

J. Vanier

V České republice nyní existují čtyři společenství. Jedno je v Praze – říkají si Svatojánské mušky. Další tři – Lodičky sv. Josefa, Sluníčka ze studánek a Žabky v kaluži jsou v Brně. Všechna tato společenství, společně s dalšími, nacházejícími se po celém světě, sdružuje jedno křesťanské hnutí, kterému se říká Víra a 

světlo. Víra a světlo vzniklo z touhy pomoci lidem s mentálním postižením. Zakladatelem tohoto hnutí je Jean Vanier, který je známější spíše jako zakladatel celosvětové sítě komunit L’Arche Internationale. Archa se od Víry a světla odlišuje společným životem v domech, zatímco členové Víry a světla se pouze scházejí.  Nicméně hlavní princip je podobný.

Já navštěvuji společenství Žabky v kaluži, které se schází pravidelně každou třetí sobotu v měsíci v Židenicích na Touškové ulici. Společenství je vedeno koordinátorem, který společně se svým koo-týmem zajišťuje jak organizační věci, týkající se chodu společenství, tak program jednotlivých akcí. Pomáhají jim v tom ostatní asistenti, kteří na „Žabky“ dorazí. Asistentům se u nás říká přátelé. No a lidem, kteří mají určitý handicap, říkáme kamarádi, nebo také jinak obdarovaní lidé. Není důvod říkat našim kamarádům klienti, nebo ti, o které se staráme. To nejspíš z důvodu, že práce asistentů – přátel, není jednostranná. Není to jenom o tom, podat kamarádovi zrovna to, co potřebuje, zavést ho, kam chce, atd. Je to o společném strávení toho času, který zrovna máme, ať je to na sobotním setkání, na víkendovém setkání nebo na táboře. Mimo jiné je dneska člověk zvyklý být neustále ve spěchu, být myšlenkami napřed. Ve společenství se učíme od našich kamarádů užívat si přítomnosti, uvědomit si, že jsme tady a teď -  protože oni jsou v tomto výborní. :) Obvykle neřeší, co bude další den, prostě když se teď hraje fotbal, tak se hraje a nic víc...a je ve výsledku úplně jedno, jestli vyhrajeme my nebo soupeři, prostě si užíváme hru a hotovo. :) Taky mě baví ta upřímnost a přímočarost, se kterou se člověk setká, pokud tráví čas s lidmi jinak obdarovanými, v mých očích s lidmi, kteří mají svůj svět.

Často u nás nastávají velmi srandovní situace a to zejména proto, že každý kamarád je sám o sobě dost specifický. Tyto prázdniny jsme na táboře měli věkové rozmezí od osmi snad do šedesáti let :D, což je dost zábavné zrovna třeba u toho výše zmiňovaného fotbalu. Je občas trošku náročné vymyslet program, který by zabavil tak široké spektrum lidských bytostí, navíc, když každý má jiné schopnosti a možnosti, nicméně si myslím, nebo alespoň podle usměvavých a spokojených tváří usuzuji, že nás to „na Žabkách“ prostě baví. :)

Na „Žabky“ se může přijít podívat kdykoliv kdokoliv, takže pokud by byl někdo zvědavý, jak to ve společenství chodí, je srdečně zván…možná budete velmi příjemně překvapeni. :)

Tereza K.

Článek z července 2014