Animátorkou v Egyptě? Už nikdy...

Článek z 8.6.2014

Již delší dobu jsem slibovala, že napíšu o mé zkušenosti s prací animátorky v Egyptě. Sbírala jsem na tento článek sílu ale taky čas, a konečně se o to s vámi můžu podělit. Pro účely tohoto článku používám vymyšlená ale podobná jména hlavních egyptských zúčastněných, postupně asi pochopíte proč...

V dubnu 2013 mi na facebooku v mém bývalém e-shopu Fashion from UK napsala zprávu jistá slečna, ani ne moje zákaznice, Monika, která mě prosila, jestli bych mohla na zdi zveřejnit reklamu, nabídku, na práci animátorky v Egyptě. Řekla mi, že její kamarádka, která pracuje v egyptské agentuře zajišťující práci pro animátory, shání další pracovníky na tyto pozice, že jich je hlavně přes léto potřeba opravdu hodně a moc bych jim tou reklamou pomohla. Protože jsem ještě neměla na léto větší plány a zároveň mě tato práce zajímala a v Egyptě jsem již 4x byla a líbilo se mi tam, tak jsem to brala jsem to jako zajímavé zpestření a vyjetí ze zaběhnutých kolejí FFUK, administrace webu a dalších, a této nabídky jsem se chytla já sama.

Přípravy
Monika mi to ve zkratce popsala, bydlení ve 4*-5* hotelu, ubytování, all inclusive strava, a že tento rok jede taky, ona sama, protože to vždy prý těm animátorům strašně závidí, jak si to užívají. A dala mi e-mail na tu její kamarádku, které jsem se hned ozvala, aby mi napsala nějaké detaily. Bylo mi divné, že hned v její první odpovědi se ani nepodepsala, ale neřešila jsem to. Napsala mi několik otázek, na které je třeba odpovědět. Na jak dlouho bych měla o práci zájem, jestli mám s prací animátorky nějaké zkušenosti, jestli jsem už někdy navštívila Egypt a jaký hotel, co já a tanec, sport, děti, a víc se rozepsat, jak jsem na tom s komunikací v angličtině popř. jiných jazycích. A samozřejmě také chtěla poslat můj životopis. Do přílohy přidala 4 soubory v .pdf v češtině a angličtině, s ne úplným seznamem hotelů, kde jejich animátoři působí, s denním rozvrhem animátorů a mini clubu (dětský klub) a popis, co a jak agentura (se zkratkou HLE) nabízí. Na e-mail jsem obratem odpověděla (zájem o práci na 2 měsíce, bez zkušeností s prací animátorky, Egypt jsem navštívila již 4x, vyjmenovala jsem cca hotely, přístup k tanci, sportu a dětem kladný a rozepsala jsem se o všech třech věcech, komunikace v angličtině vzhledem k jazykovým kurzům v zahraničí bezproblémová, plynulá, a základy němčiny a italštiny). Postupně, jelikož Karolína (doteď nevím, jestli se tak opravdu jmenuje, příjmení neznámé) byla poměrně vstřícná i co se týče délky pobytu (1,5 měsíce, klasicky chtějí lidi na 3 měsíce a víc), a proto, že si mě i přidala na facebooku a komunikovala tam se mnou hodně, jsem tomu nějak propadla a do Egypta jsem se začala těšit a vše už plánovat. Karolína občas reagovala poměrně naštvaně a urážela se, když jsem se jí na něco ptala, ale většinou pak začala být milá a to hlavně v momentech, kdy ode mě chtěla pomoc se sháněním dalších animátorů (to vidím až zpětně). Nabídku s touto prací jsem pak i několikrát vystavila v e-shopu a tak se o ní dozvěděl i kamarád, který hned na začátku května 2013 odletěl, původně do konce září. Ode mě získal kontakt na Karolínu, podepsal smlouvu, a vše u něho bylo ok. Byl v hotelu Iberotel Aquamarine a párkrát mi psal, jak je to tam vše super, že bydlí mimo hotel s dalšími animátory na tzv. staff house a vše je v pořádku. Mně se ještě přihlásily dvě kamarádky, Gabča a Janča, a že poletíme tedy všechny tři. S Karolínou jsme si domluvily, že vzhledem k nepokojům, co právě zasáhly Egypt, chceme být ubytované v hotelovém komplexu, s čímž nám bylo vyhověno. Podepsaly jsme smlouvy (odměna 300 USD za měsíc, plná all inclusive strava, ubytování v hotelu (dopředu se nevěděl přesně hotel, nakonec jsme byly v 5* hotelu s počátečními písmeny Amw.), a já jsem měla být v Egyptě 6 týdnů, Gabča 4 týdny s příletem zároveň se mnou, a Janča 5 týdnů s příletem o týden později a odletem se mnou) a zaplatily registrační poplatek 2586 Kč (100 EUR) za to, že tam vůbec budeme moct pracovat. Letenky nás stály každou cca 500 EUR. Pokud počítáte, ano, neměly jsme si moc vydělat, ale kvůli tomu jsme tam neletěly. :-) Po všech formalitách a domluvách, primárně s Karolínou, jsme už jen počítaly dny, kdy odletíme za dobrodružstvím. Nečekaly jsme od toho žádnou dovolenou, ale práci, všechny jsme už práci animátorů na dovolených zažily, viděly, věděly jsme, jaký je denní program, a chtěly jsme si to zkusit zažít.

Odlet, den D
12. 7. 2013 nastal den D, s Gabčou jsme letěly z Vídně. A první zásek byl už na letišti v Hurghadě. Na letiště pro nás měl přijet hlavní manažer Ali (jména změněná) který samozřejmě i věděl čas příletu atd. Nicméně zrovna bylo období Ramadánu, tedy muslimové celý den nic nejí, nepijí (většina) a můžou až po západu slunce. No a Ali s jeho podřízeným, Valeriem, se kterým pro nás měli přijet, se chtěli nejdříve najíst než pro nás večer pojedou... To znamená, že jsme přiletěly před 19. hodinou a čekaly jsme v Hurghadě před letištěm a tedy pak už ve tmě ve společnosti z 99 % různých očumujících mužů (kdo byl v nějaké arabské zemi tak tuší), až do cca čtvrt na 10. Pak přijel o pár let starší (25 let) manažer agentury Ali (s flexkou na hlavě) s naším budoucím šéfem animátorů v hotelu, Valeriem. Valerio nebyl moc sdílný, spíš zamračený, ale Ali byl usměvavý, naložili nás do auta, já od Aliho dostala dárek za pomoc se sháněním dalších animátorů (originální obrázek na papyrusu) a jeli jsme do hotelu. Cestou jsme se ještě zastavili asi na 20 min v nějakém obchodu, protože si Valerio chtěl nakoupit, a do hotelu jsme se dostali tak v 11 hodin večer. Cesta to byla hrozná, obě jsme měly smrt v očích, nově udělané cesty na poušti v Egyptě bez jakéhokoliv osvětlení, řidič Valerio často vypínající světla pro pobavení a jedoucí rychlostí cca 180 km/h s viditelností pár metrů... Na hotel jsme nicméně dorazily v pořádku a Valerio nám po večeři (díky bohu, že nám dovolili se najíst) řekl, že se máme jít ubytovat na pokoj a pak hned přijít na recepci, že nám ukáže hotel, a kde co je. Obě jsme byly už hodně unavené z celodenního cestování, což jsme Valeriovi i původně řekly, ale zatvářil se tak, že nebylo na místě odporovat. Pokoj jsme měly hezký, s výhledem na bazén i moře, to opravdu super. Byl dveřmi propojený ještě s druhým pokojem, kde byli další 2 čeští animátoři, pár. Daly jsme si na pokoj kufry a hned jsme vyrazily na recepci. Na recepci ale Valerio nebyl a tak jsme se i díky tomu seznámily s další animátorkou, Ruskou Katarinou. Ta ho s námi začala shánět, obíhaly jsme s Gabčou celý hotel, šly jsme k divadlu (podium pro večerní představení animátorů mezi bazénem a pláží), k bazénům a nikde jsme ho nenašly. Katarinou jsme byly ujištěny, že to jsou holt Egypťani a on někdy přijde... Přišel asi za hodinu. Kolem půlnoci. To už jsem byla mírně rozladěná, a tak jsem mu na rovinu řekla, i když opatrně, že už jsme opravdu hodně unavené, že bychom si to prohlídly ráno, i když jsme během toho hledání už hodně věcí viděly. Opět pohled, jaký bych vám nepřála zažít, něco zamumlal a propustil nás spát.

Týden animátorství
A teď už začíná cca náš týden animátorství. Ano, vydržely jsme týden, ze 4 a 6 týdnů, které jsme tam původně měly být. Ráno vstávání asi v 8 hodin, v 9.45 hodin jsme musely být ready na pláži a čekalo se vždy do cca 10.15, než došli egyptští animátoři. Pak nám hlavní egyptští animátoři, většinou Tiko a později i se vrátil z dovolené Mili, nebo i Katarina (přítelkyně Tika) rozvrhli aktivity, co kdo bude dělat. V týmu jsme byli 4 Češi (Gabča, Beky, Mety, já), Ruska Katarina, Egypťani Tiko, Mili, Mulu, a hlavní Valerio. Gabča většinou s hosty hrála volejbal, já bývala často s Metym u bazénu na vodním pólu nebo jsem hrála bocciu (petang), Katarina předcvičovala jógu, Tiko tančil břišní tance na pláži apod. Beky vždy bývala v dětském klubu. Program byl dopolední a odpolední, velmi podobný. Když měla být nějaká aktivita, tak jsme naháněli a svolávali lidi na pláži a u bazénu a vyřvávali název té hry, která se bude hrát, a kdy. Pokud jsme lidi sehnali, bylo to v pořádku, pokud ne, byl nám vymyšlen nějaký náhradní program, jako Guest contact. Guest contact je asi ta nejnudnější a nejnevděčnější aktivita. Chodíte za hosty, prakticky je otravujete, ptáte se, jak jsou spokojení, jestli už byli v Egyptě, odkud jsou, jak jim chutná jídlo, jak jsou spokojení s animátory, a informujete je, co animátoři chystají na večer. S tím, že s každým z hostů můžete takto strávit maximálně 10 minut. Takhle to vypadá v pohodě, jenže problém v hotelu byl, že polovina hostů byla z Ruska a asi tak... 100 % z nich neumělo anglicky. Takže naprosto bez šance na jakoukoliv komunikaci. Další část byli Poláci, s těmi se šlo někdy domluvit i česko-polsky, a pak další národnosti, které už anglicky uměli, a Češi a Slováci. S Čechy a Slováky jsme se hned skamarádily, s několika z nich si tedy píšu doteď i jsem se s nimi setkala po Egyptě. Tohle je určitě pozitivní zkušenost, kterou jsem si odnesla. Každopádně, během Guest contactů, které probíhaly jako náhradní aktivita místo těch klasických během dne ale i po večeři před animátorským programem (cca 1,5 hodiny), jsme byly úplně neskutečně sledováni. Hlavně tedy my Češi. Nesměli jsme se mezi sebou bavit, prohodit ani pár slov, když jsme se šly napít, už se zkoumalo, jak dlouho pijeme, jestli jdeme na wc a pokolikáté, téměř se nám stopovaly časy, co jsme strávili u hostů a když měl především Valerio (od prvního večera k nám, mně a Gabči, měl velmi negativní přístup) pochybnosti nebo problém, byly jsme k němu předvoláni a "tiše seřváni". Hlavně aby si hosté ničeho nevšimli. Hned asi druhý večer jsme se v hotelu skamarádily s barmanem Mustafou, nicméně jsme se záhy od Valeria a Miliho dozvěděly, že se s ním nesmíme bavit. Pak mi někdo vysvětlil, že barmani a číšníci jsou "nižší level", kasta, a nám, animátorům, nepřísluší, abychom se bavili s těmi podřadnými. Toto jsme musely respektovat (a myslet si o tom svoje), i když jsme občas pár slov prohodili.

Prodej lístků a pláč
Občas, když mělo být večer Bingo nebo nějaká tombola apod., jsme museli hostům během dne prodávat lístky. Jeden za cca 5 USD (asi 100 Kč). Když se s půlkou lidí nedomluvíte a druhá polovina nejsou takoví exhibicionisti jak Rusové, tak to bylo občas hodně složité. Většinou se mi ale podařilo většinu prodat. Gabči právě asi 2. nebo 3. večer ne, a pak byl meeting na hotelové diskotéce, kde se nás Valerio ptal, kolik jsme prodali. Když Gabča řekla svůj nízký počet, tak to nejprve regulérně rozdýchával, uklidňoval se, ale pak na ní natvrdo začal ječet. Jak si to jako představuje, že to musí prodat, že to není nic těžkýho, a řval tak moc, až Gabču rozbrečel. Samozřejmě jsme mu řekly, že jsme nikdy dřív animátorky nedělaly a že se opravdu snažíme, což byla naprostá pravda, ale to mu bylo jedno. No a to byl první, ale ne náš poslední, brekot. Pak řekl, že lístky prodáme do večera všichni všechny co máme, a ty, co nám zbudou, zaplatíme z vlastní kapsy (!). Pro tentokrát jsme to zvládli.

Další problémy
Pro mě kiks i s brekem nastal i v případě, kdy jsme v polední pauze měli nacvičit představení na večerní divadlo pro hosty. Mám pocit, že tyto programy se dělají vyloženě pro Rusy, kteří mají jiný smysl pro humor, protože normálnímu člověku to nemůže přijít vtipné. Narážky na sexualitu, chlapi v dámském oblečení, balónky jako prsa, paruky, a teď pardon: prdění, krkání, dělání si srandy z různých nedostatků apod. Chtěli po mně zahrát tak nevhodnou roli, že jsem jim na rovinu řekla, že tohle opravdu hrát nebudu. Styděla bych se tohle zahrát i kamarádce, natož cizím lidem, které to má navíc pobavit. Tohle moje odmítnutí hrát jimi určenou roli ve večerním programu bylo mým prvním hřebíčkem do rakve. Od té doby se se mnou jednalo méněcenně, Valerio se na mě od té doby prakticky ani nepodíval, ani když se mnou mluvil, když jsem mu cokoliv řekla, odsekával, a hlavně, a to byl problém obecně celého týdne, nejen mě a Gabči ale i ostatních Čechů, vůbec ale vůbec nás nerespektoval. Lidsky, pracovně, nijak. Byli jsme jako odpad co přijel makat a byli jsme mu úplně jedno. A takový přístup se samozřejmě promítne do celého týmu. Tým má držet při sobě, podporovat se, dělat spolu zábavu pro lidi, ale v tomto kolektivu s takovou náladou mezi námi zapříčiněnou především Valeriem a někdy i Milim, to opravdu nešlo. Myslím, že to museli vidět i hosté, že vše není v pořádku. Ti čeští a slovenští, naši kamarádi, věděli o trochu víc. Neustálá buzerace, kontrolování, hlídkování co a jak děláme, jestli náhodou nejsme v restauraci a nejíme v čase kdy jí většina hostů... No a taková asi už úsměvná záležitost... Já pracovala v teniskách, pracovalo se mi v nich líp, ale Gabča v žabkách. S tím, že Mili jí řekl, že nesmí chodit v žabkách ale musí mít tenisky, aby neměla holý nohy. Ale klukům to neřekl. Takže kluci můžou nosit žabky, holky ne... Nebo když jsme hráli vodní polo, musely jsme na sobě mít všechno oblečení. Tričko, kraťasy. Neexistovalo, že bychom měly jen plavky. Tedy holky, kluci mohli. No a jednou hosté, naše už kamarádky ze Slovenska, ze srandy Gabču hodily do bazénu. V oblečení tedy. A za to dostala od Valeria taky vynadáno, že se nemá nechat hosty shazovat do bazénu. (Mhm, jak?). No a pak jí ani nebylo dovoleno se jít převlíct, takže strávila v tom mokrém oblečení ještě asi hodinu a půl i na meetingu animátorů.

Práce do půl jedné ráno...
Každý den jsme pracovali cca 10 hodin. 10 hodin neustále na nohách, sporty, stání, vítání lidí před večeří a přání jim dobrou chuť, guest contact... A zahrnovalo to i to, že každý den byla diskotéka (hotel měl vlastní diskotéku), od cca 11. hodiny. Tam jsme musely všechny roztancovávat, animátoři netancovat spolu, netancovat s hosty moc blízko, netančit nijak procítěněji, svůdněji, jinak opět, zavolali si nás, nadali nám, a mohli jsme pokračovat. Kolem půl jedné si nás postupně zavolali, každému zvlášť postupně řekli, že může odejít spát, a tak jsme mohli odejít. Paradoxně ale disco část dne, i když už byla na závěr dne a byli jsme vyčerpaní, bývala má nejoblíbenější. Párkrát jsem tam zůstala právě i déle, např. do jedné, půl druhé. Což mi tedy ale bylo pak vyčiněno, že jakmile řeknou můžeš jít, tak musíme jít. Přímo rovnou na pokoj, s nikým se nebavit, nezdržovat.

Volno? Nejdřív po 14 dnech.
Incidentů typu nadávání za guest contact, neprodané lístky, naprosté seřvání a brekot i třeba Beky za to, že má málo dětí v Kids clubu apod. bylo během toho týdne nespočet. Byli jsme prakticky v neustálém stresu, pod neustálým dohledem a hlavně jsme pracovali s nepřetržitým strachem, abychom náhodou něco, i když jsme byly naprostí nováčci, neudělali špatně. Už po prvním incidentu se seřváním Gabči za lístky jsme se s Gabčou začaly bavit na pokoji o tom, že to asi nezvládneme. Já pořád byla statečná, že je to domluvené na 6 týdnů a dám to, Gabča už tak optimistická nebyla. Nicméně měla po týdnu přiletět ještě Janča, tak jsme si říkaly, že to pak třeba bude lepší, že to nějak zvládneme. Ale rozhodně tahle práce v neustálém stresu, únavě a často i beznaději, kdy nás nikdo neposlouchal, nesplňovala naše představy a ani to, co nám před odletem psala Karolína. Např. to, že jsme měli mít každý 8. den volno. Tohle bylo hned ze začátku hlavními animátory dementováno, a to tak, že to ani není možné, a že první volno můžeme dostat nejdříve po 14 dnech nepřetržité práce... A vzhledem k tomu, že nám nikdo nevěnoval pozornost, nerespektoval nás, nezajímal se o nás, nebylo jak tohle změnit.

Osudný čtvrtek
Pak už nastal čtvrtek, náš 7. den práce. Vše probíhalo v klidu, na můj vkus až moc, všichni byli nějak přátelštější, lepší, a večer navíc měla přiletět Janča, doufaly jsme, že tak nějak naše spása. Když pominu čachry s postelí navíc, co jsme si domluvily, že nám do pokoje pro Janču dají (a Valerio přilítl do pokoje, odemčel si pokoj kartou, a začal nám nadávat, že mu někdo řekl, že tam tu postel pro Janču nechceme (??)), tak to byl v celku pohodový den. Do té doby skóre brekotu Gabča 1, já 1 (u řešení divadelních rolí). Večer byla Miss hotelu, jako animátoři jsme roztleskávali, vše v pohodě. Pak se u pódia objevila Janča, která přijela z letiště. Byla jsem strašně ŠŤASTNÁ. Záchrana, nový člověk, šance na lepší zacházení... Nedá se to popsat, ale cítila jsem naději. Že by vše mohlo být lepší. Tak jsem měla dobrou náladu. Jak Miss skončila, tak protože Janča nevěděla, kde máme pokoj, jsem jí tam odvedla. Po cestě jsme potkaly hlavní animátory, kdy jsem opět dostala sprdunk, tentokrát za to, jak to že nenaháním lidi na disco. Vysvětlila jsem, že jdu Janču zavést do pokoje, že neví kde je, a chce už jít spát, že pak hned dojdu. Dostala jsem na to 5 minut. S podivem. Janči jsem vše ukázala, radovaly jsme se, že jsme spolu. Už v průběhu týdne jsem jí psala, že jsou věci trochu jinak, než jsme myslely, ale psala, že jak přijede, vše to bude dobrý, že to vše zvládnem a užijem si to. Věřila jsem tomu. I proto, že jsem věděla, že kamarád z Česka, co byl v jiném hotelu už od května, byl spokojený.
Pak jsem šla už sama k recepci svolávat lidi na diskotéku. Tancovali jsme, jak bylo vyžadováno, vše ok, a pak jsme opět byli propuštěni. Ten večer zrovna jedna z našich kamarádek, hostů, vyhrála láhev nějakého alkoholu. My jsme samozřejmě pít nesměli, ale už bylo po půl jedné, kdy nám končila pracovní doba, a chtěla si s námi na svou výhru připít. Řekly jsme jí, že nemůžeme, ale jak na tom trvala, tak jsme osobně s Gabčou šly za Milim, řekly jsme mu o situaci, a výslovně nám řekl, že můžeme si s ní trochu dát, ale ne veřejně. Daly jsme si asi tak deci (navíc to byl nějaký namíchaný patok) a pak Gabča už odešla na pokoj, byla propuštěna, a já, i když jsem už taky byla propuštěna, jsem šla zpět na disco, protože to byl poslední večer mých oblíbených hostů.
Pak už za chvíli, protože pohledy hlavních animátorů byly nesnesitelné, jsem šla říct na bar kamarádovi Mustafovi Dobrou noc, když v tom, jak jsem mu to říkala, vidím pohled Miliho, který si mě ukazováčkem přivolal k sobě. Odvedl si mě před dveře diskotéky, k recepci. A venku mi prostě řekl: Máš padáka. Už s tebou nechceme pracovat. Sbal si svoje věci a zítra celý den zůstaň na pokoji, přijde za tebou Ali (hlavní manažer) a vysvětlí ti co dál. V první vteřině to pro mě byla neskutečná ÚLEVA. Že je ten horor vyřešen za mě. Že můžu pryč. Pak hned mi to ale bylo líto, samozřejmě že bylo, a navíc jsem nevěděla důvod vyhazovu. Ptala jsem se proč, jediné co mi řekl bylo, že se nemůžu bavit s barmanem a taky že jsme pily ten alkohol (což nám on sám dovolil...). Víc mi neřekl. Přišla jsem hotová do pokoje, Gabča se chystala ke spánku, Janča po příletu už spala, a tak jsem jí probudila a řekla jsem jim tu zprávu. Že mám padáka. Janča samozřejmě nechápala, a byl to šok, přiletěla za náma a já hned ten večer končím. Nevěděly jsme moc, co dál, ale Janča byla odhodlaná zůstat, věřila, že vše není tak, jak jsme jí popisovaly, a Gabča řekla, že půjde se mnou. Ale řekly jsme si, že uvidíme, co bude v pátek.

Pátek
V pátek holky vstaly a šly klasicky na snídani a pak do práce. Gabča měla Janči všechno ukázat, a taky jsme se domluvily, že u sebe Gabča bude mít mobil, abych jí mohla informovat, co se děje se mnou. Já na rozkaz zůstala v pokoji a čekala jsem, co se mnou bude. Samozřejmě jsem ale šla na internet a psala jsem o tom, co se děje, kamarádkám, včetně Vanilky. Nikdo nechápal nic, samozřejmě, já taky ne, tak těžko něco vysvětlovat. Byla jsem i na facebooku. A najednou se mi do zpráv ozvala jistá Kristýna. Její první zpráva byla: Ahoj, nejsi teď náhodou v Egyptě jako animátorka v hotelu Amw.? Tak jsem samozřejmě hned odepsala, že ano, jsem, se 2 dalšími kamarádkami. Na to mi napsala, ať odsud co nejdřív utečeme. Což jsem se jí samozřejmě ptala na detaily a jak to myslí, a jak na mě vůbec přišla. Tak mi napsala, že na mě přišla úplně náhodou, protože jsem lajkovala nějakou fotku na profilu animátorů a psala jsem tam, že taky letíme do Amw., tak mi zkusila napsat, jestli tu nejsem. A že tu byla asi 3 týdny před námi s kamarádkou a zažívaly tu neskutečný teror, kdy odsud nakonec musely utéct. Protože jsem tomu nemohla uvěřit a tak nějak to bylo moc informací na psaní, tak jsme si asi hodinu skypovaly. Na Skypu byla i její maminka právnička, a Kristýna mi říkala přesně to, co jsme tam zažily i my. Psychický teror, neustálé hlídání, nadávání, problémový Valerio a vše. Vše naprosto sedělo. Navíc přes její maminku právničku si po příletu zpět domů hledaly detaily o té "společnosti" a i když na smlouvě byla adresa a vše, tak společnost pod tímto názvem neexistuje, mění rok co rok název (asi aby nebyli dohledatelní, vzhledem k tomu, co dělají a jak se chovají k animátorům) a taky mi řekla, že nedostaly zaplaceno. Už si přesně nepamatuji detaily jejich odchodu/útěku, ale říkala, že to bylo hodně probémové, že pak začly plánovat, že utečou, a když řekly animátorům, že by rády ukončily smlouvu (nyní již víme, že stejně neplatnou) dříve, tak jim sebrali pasy apod. Řekla mi i, že jim hlavně nemáme říkat, že chceme pryč, nebo to bude ještě horší, a taky mi řekla detaily, jak se dokázaly z hotelu dostat. Měla v Hurghadě, tzn. ve městě vzdáleném asi 60 km, kamarádku Češku, delegátku, která tam žije, a ta přijela se svým známým taxikářem pro holky. Hotel nechtěl tento taxík vůbec pustit k hotelu (rozkaz animátorů), takže u závory byl nějaký slovní (nejen) konflikt, kdy ta jejich kamarádka pohrozila ambasádou a nakonec holky pustily, i s pasy, ty rychle nasedly do auta a než jim letělo pak za několik dní letadlo do ČR, tak zůstaly u té delegátky. Když mi tohle všechno říkala, bála jsem se čím dál víc a zjistila jsem, že máme mnohem větší problém, než jen psychický teror od animátorů. Nejen, že dělali problémy během toho týdne práce, ale měly bychom mít i problémy, když budeme chtít odjet?! Řekla mi i, jak to teď po tom, co mi dali padáka, bude probíhat. Že na to tu mají takový klasický scénář. Přijede večer Ali s nějakou Polkou, šéfkou animátorů v jiném hotelu, a budou si hrát na good cop/bad cop (hodný/zlý policajt). On se bude tvářit tak, že máme vypadnout z hotelu, a ona bude dělat, že jsme si asi nesedly tady ta parta a tak nás chce vzít do jiného hotelu a tam že už to bude všechno dobrý a další detaily.
Taky se z nás budou snažit dostat jakousi pokutu za porušení smlouvy - necelých 10 000 - což je asi důvodem, že to dělají, hlavně s Čechy. Kristýna mi i řekla, aby nám nedělali problémy, tak rozhodně máme zmiňovat policii, a ambasádu, že to jediné na ně zabírá. Takže ať jsme připravené.
Když se holky vrátily z práce, na polední pauzu, vše jsem jim řekla. Že musíme pryč. Že stejně nedostaneme žádný peníze, já již vyhozená obzvlášť, a že to může být ještě horší. Holky tomu nevěřily, takže jsme šly s Kristýnou znovu na skype a vše to znovu řekla holkám. Hned po ukončení tohoto hovoru řekla Gabča rázně: Dneska utečeme. Bohužel ale Janča tomu všemu tak nevěřila, večer přiletěla, všichni jí zatím přišli milí, a říkala, že nemůže odletět když teď přiletěla. Ale nebyla úplně rozhodnutá, takže jsem dostala za úkol sbalit nám věci, když budou holky odpoledne v práci. Nějakou část jsem tedy sbalila a taky jsem mimochodem na facebooku natrefila na další slečnu Adélku (díky Kristýně), která měla mnohem horší příběh. Také byla v tomto hotelu jako animátorka, také měla problémy jak my, nicméně ona, když začala komunikovat se svou rodinou v ČR, že už to tam nezvládá, že chce domů, a chtěla volat i na ambasádu, tak jí animátoři sebrali mobil, pas, a co hůř... Probrala se s krví na obličeji (od rány pěstí) v nějakém kumbálku v úplné tmě v hotelu. Prý tam byla asi celý den, nakonec jí někdo otevřel a pustil jí ven, neví vůbec kdo, každopádně takhle skončila ona, když se animátoři dozvěděli, že chce pryč a chce to řešit to s ambasádou. Z hotelu se nakonec ale díky ambasádě dostala, rodina, když se jim neozývala celý den, ambasádu zkontaktovala a ambasáda jí nakonec z hotelu dostala. A jak její příběh skončil? Psychické problémy a navíc zákaz vstupu do Egypta... Absurdní.
Po tom, co všechno jsem zjistila v ten pátek, zavřená na pokoji (holky mi donesly nějaké jídlo, protože jsem neměla dovoleno si jít ani pro jídlo a nesměla jsem se ukazovat před hosty), jsem si byla jistá tím, že musíme pryč. Že to, co se nám zatím dělo, rozhodně není to nejhorší, co se mohlo stát. Byly jsme rozhodnuté všechny tři, že večer nebo zítra ráno odjedeme z hotelu, přebookujeme si let a odletíme co nejdřív.

V pátek v noci
Janča ten večer měla vítání hostů před večeří, tedy přání dobrou chuť a info o večerním programu, tedy byla víceméně s ostatními animátory. Já šla s Gabčou na večeři (i přes zákaz, ale to se nedalo jinak) a na 20:15 hodin, jako každý den, kdy začínal guest contact, jsme šly na recepci. Já šla proto, že jsem se chtěla zeptat, kdy už dorazí ten Ali. Nikdo tam ale nebyl, tak jsme se poptaly, kde jsou animátoři, a že prý jsou už nějakou dobu na schůzi na disco. Tak jsme přišly na disco, kde všichni byli, a Valerio mě naprosto ignoroval a na Gabču začal řvát, jak to, že tam není od 20 hodin, že byl sraz ve 20 hodin. Načež mu řekla samozřejmě, že to nevěděla, že kdyby věděla, že je výjimečně sraz dřív, že by došla. Jeho odpovědí bylo, že má taky padáka a máme jít i s Jančou všechny na pokoj a počkat na Aliho (manažera), a nevylízat (jak jinak). Čekaly jsme tedy všechny na pokoji, teď už vyhozená já i Gabča, a váhající Janča, co má dělat. Ještě jsme si ale dobalily nějaké věci. Ali přijel do hotelu asi v 11 hodin v noci a scénář se přesně odvíjel od toho, co mi během dne napsala Kristýna. Přijel spolu s polskou animátorkou, z jiného hotelu, hráli si na hodného a zlého policajta. Kristýna nám předtím poradila, že s ním hlavně nemáme nikam jezdit ani chodit do žádných kanceláří apod., takže jsme měli debatu u recepce. Ali nám říkal, že můžeme vypadnout z hotelu, že jsme obě vyhozený, a že máme zaplatit pokutu cca 10 000 Kč, do toho ta Polka, že nám ale chce nabídnout, že bychom mohly s ní jít pracovat na jiný hotel atd. Nicméně, vzhledem k tomu, co jsem již věděla, jsem jim řekla, že víme, že agentura neexistuje, že neplatí peníze a že hodláme informovat policii a ambasádu, a pokutu odmítáme zaplatit, jelikož z naší strany k žádnému porušení smlouvy nedošlo. Ne, v ten moment to nebylo moc chytré. Oba se rázem změnili na zlé (i když na Janču, jako nováčka, byli extra milí a alespoň jí si chtěli nechat a mazali jí med kolem pusy), načež po zmínce o ambasádě řekl Ali, cca o půlnoci: OK, máte padáka, máte 5 minut na sbalení se a vypadněte z hotelu. V ten moment, ačkoliv jsem do té doby byla statečná a říkala jsem si, že to nějak vyřešíme, jsem naprosto zezelenala, rozbrečela jsem se a odešla jsem k wc, odkud to celé pozorovaly naše kamarádky Slovenky, hosté hotelu. Ptaly se, co se děje, já že nás vyhodil a že máme 5 min na sbalení a pak máme vypadnout. O půlnoci, z hotelu, kdy v okolí nebylo nic než samý písek, žádné hotely, protože náš hotel byl úplně opuštěný, jen poušť, tma, žádná světla, jedna jediná v noci opuštěná silnice... S holkama Slovenkama jsme začly plánovat, že bychom se mohly pokusit, až nás vyhodí, vrátit podél plotu a přes pláž k nim do pokoje a alespoň do rána přespat u nich. Ale s těmi kufry a vším to nebyl zas tak dokonalý plán, v té chvíli ale jediný... Byl to strašný pocit, komunikovala jsem se svou rodinou ale v ten moment prostě nikdo nevěděl, co dělat, o půlnoci, v Egyptě, vyhazov z hotelu. Během toho, kdy jsem byla pryč, je Gabča zkoušela překecávat, aby nás tam nechali aspoň do rána, a Janča se bavila s tou polskou animátorkou, která jí přesvědčovala, aby zůstala. Když jsem se vrátila k Alimu a Gabči, tak Ali pořád trval na našem odchodu v noci. Nicméně, nakonec nás zachránil ten, od kterého jsme to nejméně čekali, a to asi proto, že měli osobní konflikt s Alim. Valerio nakonec řekl, právě schválně navzdory Alimu, že můžeme zůstat do rána. Ale že v 9 mizíme z hotelu. Takže jsme s úlevou (malou) odešly do pokoje. V pokoji nám tedy Janča řekla, že ona zůstává. Což jsme po tom všem, co viděla, co jsme zažily, nedokázaly pochopit, přemlouvaly jsme jí, ať tam nezůstává, ale byla rozhodnutá. Takže jsme se s Gabčou dobalily a rychle v noci, asi do tří do rána, jsme řešily přebookování letenek, já jsem psala rodině, jak to aktuálně vypadá, a taky jsme si zabookovaly hotel, již v centru Hurghady, kde bychom do toho čtvrtka, kdy letí další letadlo, zůstaly. Už klasicky jako hosté hotelu. Ta noc byla hrozná. Bály jsme se, že někdo přijde do pokoje, že nám seberou pasy, taky jsme věděly, co se stalo té Adélce, která nakonec strávila v bezvědomí několik hodin v nějakém kumbále. Spaly jsme s Gabčou přitisknuté k sobě, ona v náručí notebook a obě jsme u sebe měly pasy, a ve výsledku neusla nějak na dýl ani jedna... Nešlo to.

Sobotní útěk
Ráno jsme se rozloučily s Jančou, po ujištění, že tam opravdu chce zůstat, a valily jsme  na snídani, a pak pro kufry. Došly jsme k recepci, před 9. hodinou, kdy jsme měly deadline na odchod, a domluvily jsme si hotelového taxíka, že nás odveze. Když přijel, tak už k recepci přišel Valerio s Mulem a taxikáři nakázali, že nás nesmí odvézt. To jsme nechápaly, myslely jsme, že jsme domluvení. Řekli, že musíme počkat na Aliho, že s námi chce ještě asi vyřešit tu pokutu 10 000
Kč a že nás odveze on. Věděly jsme od Kristýny, že za žádnou cenu nesmíme nikam k Alimu, takže jsme říkaly, že určitě nikam s Alim neodjedeme. A snažily jsme se jít ven, dokonce jsme si domluvily i autobusáka, co dovezl hosty, on že nás odveze, ale i k němu promluvili Valerio s Mulem, že nás nesmí odvézt, a tak odjel. Volaly jsme to ráno na několik čísel. Volala jsem té delegátce do Hurghady, ta to ale tak narychlo nestíhala, zajistit taxikáře, během Ramadánu, volala jsem i Mustafovi, že potřebujeme, aby nám pomohl se dostat z hotelu, že nás tam drží a nechtějí pustit, volaly jsme na egyptskou policii, kde nám to nezvedali, i na cizineckou policii, kde nám to sice zvedli, ale jak jsem začala mluvit, anglicky, tak to položili (!), a taky jsme volaly asi 4x na českou ambasádu, kde nám to nikdo nezvedal. Taky jsem volala rodině, kteří mi sdělili, že už v noci volali na kriminálku a kriminálka volala s recepcí hotelu, tak by to snad mělo pomoct. Během tohoto hovoru Gabča namluvila Valeriovi a Mulovi, že právě mluvím s ambasádou, a tohle a asi i to, že recepční řekl animátorům, že v noci volala kriminálka, nás zachránilo. V ten moment Valerio řekl, že můžeme odejít, a najednou nás pustili. Po 2 hodinách. Popadly jsme kufry a běžely jsme pryč z hotelu. Slzy nám tekly proudem, zoufalstvím i štěstím, že můžeme už konečně pryč. Chvíli nás ještě ti dva animátoři sledovali. Na cestě z hotelu k hlavní silnici jsme si zastavily autobus, který zrovna dovezl hosty do hotelu. Zastavil, viděl, jak vypadáme, hned nás naložil a řekl, že bohužel jede na druhou stranu než potřebujeme, ale pomůže nám. Volal nějakého taxikáře, a celkově se nás na nic neptal. Stačilo, když jsme řekly, že jsme v hotelu byly jako animátorky. Jako by hned věděl, co se asi dělo......
Na hlavní silnici nás vysadil a byl opravdu hodný, ještě tam s námi čekal. A to bylo dobře, protože přijel ten původní hotelový taxík, který nás původně nechtěl odvézt, a rázem že nás odveze. Což jsme nechtěly, nechtěly jsme, aby hotel věděl, v jakém hotelu budeme do čtvrtka, a navíc i sám řidič toho autobusu nám řekl, že do tohoto taxíku rozhodně nasedat nemáme. I když taxikář trval na tom, že máme k němu nastoupit, a dokonce se nám snažil vyrvat kufry z ruk a dát je k sobě do auta, nenastoupily jsme a po několika minutách přijel jiný taxík, klasický, a to už nám pan řidič autobusu řekl, že můžeme nastoupit. Tedy ten hotelový pak mohl odjet, když viděl, že jsme nastoupily do jiného. Taxík nás odvezl do hotelu v centru Hurghady, kde už vše bylo tak, jak mělo, a byly jsme hosté hotelu. Úleva...
Ten necelý týden jsme tam trávily už klasicky, i když nám oběma ještě bylo špatně z toho všeho, já měla celou dobu pořád stažený žaludek, neuvolnila jsem se, i kvůli tomu, že tam zůstala Janča, přeci jen to už v novém, záchranném, hotelu bylo lepší. Jely jsme i na výlet lodí, na čtyřkolky do pouště k beduínům a jeden večer jsme se i odvážily, spolu s partou animátorů místního hotelu, jít na disco v Hurghadě. A ve čtvrtek jsme odjely na letiště. Na letišti jsme se nakonec potkaly s Jančou. Říkala, že k ní byli milí, ale celou dobu to byla přetvářka. Pravděpodobně se báli nás, co uděláme (ambasáda, policie), tak alespoň na jednu z nás se pokusili být milí. Řekla nám taky, že jí animátoři říkali, kdy a kde přesně jsme byly ten den, kdy jsme šly na disco. Takže nás tam viděli, sledovali.. Nebyl to dobrý pocit, přeci jen tohle ale zjistit už na letišti před odletem bylo lepší, než to zjistit na hotelu.
Tak jsme v pořádku odletěly, přistály ve Vídni a odjely domů.

S mou spolubojovnicí Gabčou

V klubu, s all inclusive náramky z nového hotelu

Pláž na výletě lodí

Připravené na čtyřkolky

Náš záchranný hotel

Centrum Hurghady

Žádná z nás nedostala zaplaceno, dodnes při vzpomínce na tuto zkušenost se nám stahuje žaludek a není nám dobře (tento článek se mi tedy nepsal lehce a psala jsem ho déle...) a každý si z toho vemte ponaučení, jaké uznáte za vhodné. A Karolína a agentura? Na cca 10 mailů nám neodepsali a na facebooku si nás dali do ignorace. Já ani kamarádky bychom už nikdy nikam nejely jako animátorky, určitě ne do arabské země. I když kamarádovi to nakonec vyšlo, a v jeho hotelu bylo vše ok a zůstal tam rok, my už bychom do něčeho podobného nikdy nešly. A pokud přeci jen budete chtít pracovat jako animátoři, tak jen přes zaručené oficiální agentury a cestovní kanceláře typu Blue Style apod.
Cca týden po příletu se shodou náhod stal ten incident s dvěma mrtvými Češkami v egyptském hotelu (případ Kramný) a cca 2 dny po příletu začaly v Egyptě nepokoje a demonstrace ve velkém. Tuto mou zkušenost se mnou řešil i reportér z České televize, kdy jsem o tom měla promluvit na kameru, nakonec z toho sešlo, protože se televize více zajímala o egyptské nepokoje než problémy animátorů. Rozhodla jsem se tedy, že o tom ale určitě chci napsat, aby se to dozvědělo co nejvíce lidí, a tento článek byl i mým důvodem pro založení blogu.
Věřím, že vy si svou letní brigádu budete vybírat s rozmyslem, na základě doporučení, a že se nikomu nestane to, co nám o prázdninách 2013... Pokud myslíte, že by se o tom měli dozvědět další lidé a kamarádi, sdílejte, bude jedině dobře, když se to dozví co nejvíce lidí.


A na závěr znovu podotýkám, nenapsala jsem celý název agentury ani hotelu a jména Egypťanů a animátorů jsem změnila. Pokud by ale někoho pravé názvy a jména zajímaly, pokud máte třeba podezření, že vy nebo kamarád má letět takto někam podobně, napište mi. Pro jistotu.

EDIT: Hodně se to řešilo i u mě na insta, kde jsem napsala to, co v článku chybí, když tak instagram: @strawbie91

Článek z 8.6.2014